RSS

Muchomůrka zelená

Amanita phalloides (VAILL. ex FR.) LINK
Syn.: Agaricus bulbosus BULL. (1790),
Agaricus phalloides FR. (1822)


Smrtelně jedovatá — Výskyt: VII.—IX.

 

Klobouk je široký 60-160 mm, zpočátku polokulovitý, později rozprostřený, tence a měkce masitý, olivově zelený až zelenohnědý. Barva klobouku je velmi proměnlivá a jako znak nespolehlivá. Bývá také až hlínožlutá a někdy se mění do bledě šedozelené až pleťové. Vrcholová část plachetky je pomíjivá a její zbytky zůstanou na klobouku je výjimečně; pokud však zůstanou, tak ve větších kusech. Povrch a okraj klobouku jsou hladké a zasucha lesklé. Lupeny jsou vysoké 8-12 mm, husté, bílé, volné. Třeň je dlouhý 60-100 mm a tlustý 8-20 mm. Je pevný, tuhý, zprvu plný, později dutý, bílý s ozdobnou, někdy výraznou, většinou však nezřetelnou kresbou zelených šupin. Prsten je visutý, bílý, většinou dobře vyvinutý (někdy může být i neznatelný), někdy i rýhovaný. Na bázi je třeň hlízovitě ztlustělý, uložený ve volné, kožovité, bílé nebo nazelenalé pochvě.
Pochva vznikla z celkové plachetky, která v mládí zahalovala celou plodnici podobající se vajíčku. Může odstávat, ale také bývá přitisklá ke třeni (je velmi jemná). Při neopatrném vyjímání ze země může zůstat v půdě. Proto pozor při sběru!
Dužnina je bílá, pod pokožkou klobouku zelenavě žlutavá až hnědavá, bez výrazné vůně i chuti; v dospělosti páchne nasládle až odporně. Nereaguje na silné alkálie. Výtrusy jsou velké (8-11 x 8-9 mikrometru), široce elipsoidní, hladké, bezbarvé, s tukovou kapkou. Výtrusný prach je bílý.

Roste hlavně pod duby, lipami a kaštany i pod jinými listnatými stromy (i mimo les), vzácné i v jehličnatých lesích s ojedinělými listnáči. Vyrůstá někdy hojně hlavně v létě (červenec až září) a za teplého počasí i později (do října). Pigment klobouku je nestálý a často vybledá. Takové jedince označil F. Smotlacha za muchomůrku zbělenou (Amanita phalloides, forma dealbata SMOTL.).

Muchomůrka zelená a její dvě bílé příbuzné (muchomůrka bílá a jízlivá) se počítají k našim nejnebezpečnějším jedovatým houbám. Jimi způsobené otravy se projevují někdy až po šesti, dvanácti i více hodinách.

Muchomůrka zelená se trochu podobá jedlým holubinkám se zeleným kloboukem, holubinky však nikdy nemají pochvu ani prsten.
Stalo se také, že za teplého podzimu houbaři sebrali tuto muchomůrku místo zelánky, která však rovněž nemá ani pochvu, ani prsten, ani bílé lupeny.

Častější a nebezpečnější je záměna bílých druhů muchomůrek nebo odbarvené formy muchomůrky zelené za některé druhy pečárek nebo bedel. Pečárky nikdy nemají na bázi pochvu a lupeny mají i v mládí narůžovělé a později čokoládově hnědé až černé, kdežto jedovaté muchomůrky mají lupeny vždy, tj. i v dospělosti, bílé. Muchomůrka zelená má také český starší název hlizovitá, slovensky hľúznatá.

 

 

Muchomůrka zelená
Muchomůrka zelená
Podrobnosti obrázku
Muchomůrka zelená
Muchomůrka zelená
Podrobnosti obrázku
Muchomůrka zelená
Muchomůrka zelená
Podrobnosti obrázku
Muchomůrka zelená
Muchomůrka zelená
Podrobnosti obrázku
Muchomůrka zelená
Muchomůrka zelená
Podrobnosti obrázku
 
 
Powered by Phoca Gallery