RSS

Hřib přiživný

Pseudoboletus parasiticus (Bull.: Fr.) Šulara
Syn.: Xerocomus parasiticus (Bull.: Fr.) Ouél.


Jedlý - Výskyt: VIII.-X.

 

Klobouk je 25-55(-70) mm široký, zprvu polokulovitý, potom klenutý, nakonec rozložený, kožové žlutý, okrový, někdy místy nahnědlý, na povrchu jemně plstnatý, ve stáří částečně olysalý, za suchého počasí může být občas i trochu rozpraskaný. Pokožka klobouku se po aplikaci čpavkových par zbarvuje do hněda. Rourky jsou 3-7 mm dlouhé, připojené nebo krátce sbíhavé, v mládí světle žluté, potom citronově žluté nebo zlatožluté, nakonec žlutoolivové nebo okrově olivové. Póry jsou žluté jako stěny rourek, jen ve stáří jsou někdy zbarvené do hnědorezava; v mládí jsou drobné, později poměrně velké, zejména u třeně zřetelně protáhlé, na otlačených místech téměř neměnlivé nebo slabě modrající a po několika hodinách nakonec zvolna rezavějící nebo hnědnoucí. Výtrusný prach je hnědoolivový. Třeň je 30-70(-90) x 4-15(-20) mm velký, téměř válcovitý, dole zahnutý a na spodu přirostlý svou zúženou bazální částí k plodnici pestřece (Scleroderma). Povrch třeně je v mládí jemné plstnatý a olivově až hnědoolivově zbarvený, později na světle žlutavém až žlutohnědavém podkladu pokrytý plstnatými, tmavě hnědými až hnědoolivovými zrníčky nebo drobnými šupinkami. Dužnina je světle až sytě žlutá, ve spodní části třeně často s oranžovým  nebo narezavělým odstínem, na řezu neměnná, jen nad rourkami někdy slabě modrající. Chuť je příjemně houbová a vůně nenápadná.

Mikroznaky. Výtrusy jsou 12,5-18 x 4-4,5(-5) mikrometru velké, protáhle vřetenovité, s mělkou suprahilární depresí viditelnou z bočního pohledu; pod světelným mikroskopem se jeví jako hladké, ale na snímcích zhotovených skenovacím elektronovým mikroskopem je patrné, že jejich povrch má zvláštní důlkatou ornamentiku, která se u ostatních evropských hřibů nevyskytuje (Oolbekkink 1991, Holec 1994). Pokožka klobouku je tvořena vláknitým trichodermem, jehož hyfy v pozdějších stadiích částečně kolabují; šířka  trichodermových hyf je 4-9 mikrometru. Na rozdíl od velké většiny našich hřibů nemá hřib příživný povrch třeně  pokrytý plodným kaulohymeniem, ale sterilním trichodermem s hyfami 3-12(-22) mikrometru širokými.

Ekologie a rozšíření. Hřib příživný je druh, který se na území naší republiky hojněji vyskytuje jen v některých oblastech, například v Polabské nížině a hlavně v jižních Čechách, kde se nachází na více lokalitách. Roste na vlhčích stanovištích v kyselých jehličnatých nebo smíšených lesích, nejčastěji v rašelinných borech, někdy také mimo les, například na březích a hrázích rybníků. Podhoubí hřibu příživného je schopné tvořit ektomykorhizu, ale není schopné absorbovat dostatek živin potřebných k fruktifikaci. Proto v období fruktifikace napadá plodnice pestřece obecného (Scleroderma citrinum), z nichž svými rhizomorfami vysává živiny, které využívá k tvorbě svých plodnic (viz Raidl 1997, Binder a Hibbett 2007). Plodnice hřibu příživného se objevují od srpna do října.

Praktický význam. Jedlý, ale vzhledem k vzácnému výskytu je pro kuchyňské použití bezvýznamný.

Poznámky. I když hřib příživný svým vzhledem trochu připomíná druhy z okruhu hřibu plstnatého (Xerocomus subtomentosus), některými taxonomicky významnými znaky, například parazitickým způsobem života na pestřecích, neplodným trichodermem na povrchu třeně a zvláštní ornamentikou výtrusú, se nápadně odlišuje od ostatních našich hřibů.

 

 

 

Hřib příživný
Hřib příživný
Podrobnosti obrázku
Hřib příživný (2)
Hřib příživný (2)
Podrobnosti obrázku
Hřib příživný (3)
Hřib příživný (3)
Podrobnosti obrázku
 
 
Powered by Phoca Gallery