Houby téměř jistě doprovází člověka od nepaměti. Zřejmě první dochovaný jasný doklad o používání hub je ze skalních maleb z oblasti Tassili v Alžíru. Stáří obrázků se odhaduje na 9.000 let. Malby zde ale nejsou dokladem používání hub jako potraviny, ale spíše svědectvím o rituálním používání halucinogenních hub (viz obrázek dole vlevo). Z období kolem 7.000 let př.n.l pochází nálezy troudu z troudnatce kopytovitého v Dánska. Troud vůbec hrál pravděpodobně nesmírně důležitou roli v dávné lidské historii. Bez lidé totiž nebyli schopni udržet oheň. Houby se samozřejmě odedávna používali i jako potravina, ale doklady jsou o tom až o něco později. V egyptských hieroglyfech z období cca 4.500 let př.n.l. se objevují houby jako rostlina nesmrtelnosti. Co tím chtěli páni staří Egypťani říci, je ale nejisté. Buď že jim houby tak moc chutnaly, anebo je užívali k dosažení stavů nesmrtelnosti při vizionářských rituálech.

Ötzi, ledový muž, jehož mumie byla nalezena v Alpách, měl u sebe ve váčku plodnici březovníku obecného. Odhaduje se, že Ötzi zemřel cca 3.300 let př. n. l. Těžko říct, jestli měl u sebe březovník kvůli ohni, anebo kvůli léčivým účinkům. Další doklady o využití hub ve starověku jsou např. z Mezopotámie, ze staré Číny a Indie nebo z dob starověkého Řecka i Říma. Z oblastí střední Ameriky máme doklady o extrémně rozšířeném kultovním používání halucinogenních hub. Jedná se o velké množství archeologických nálezů sošek, rytin a maleb hub. Ze starověké Číny máme také zprávy o užívání hub jako léčiv.

V Evropě pochází první souvislé písemné zmínky o houbách z díla řeckého učence Theophrasta (4. -3. st. př. n. l.)

Houby se bezesporu jedly od dávných dob. Ve starém Řecku i Římě se určitě jedly smrže i další houby. V Římě byla na stole bohatých oblíbená muchomůrka císařka a také lanýže. Rovněž se používal ryzec pravý, pečárky, možná hlíva ústřičná anebo penízovka provázková či kukmák okázalý.

Z díla Římana Plinia Staršího, který se účastnil vojenských tažení na Germány na sever Německa, vyplívá, že obyvatelé oblastí na sever od Alp trpěli nedostatkem potravin, a že konzumovali běžně houby.

Silně mykofilním národem je národ Slovanů. Zde je tradice používání hub již odedávna velice rozšířená. Z oblastí Ruska přichází neuvěřitelné recepty na zpracování i vyloženě nechutných hub, např. silně palčivého ryzce peprného. Ryzec se několikrát vařil, voda z něj se slévala, a pak se nakládal např. do soli. Pálivý výluh z ryzců se údajně používal na vyhánění potkanů.

I Češi patří mezi národy slovanské a i zde, v České kotlině, je tradice sběru a zpracování hub velice zakořeněná. Vždyť z tohoto důvodu se třeba pořádají mykologické výstavy. Tradice pojídání hub u Slovanů je zřejmě pragmatická. Národy slovanské často trpěly hladem a jedlých hub v těchto oblastech prostě rostlo dostatek. Česká země, ležící v srdci Evropy, velice často trpěla tahy a nájezdy cizích vojsk, která si nebrala servítky a vyjídala obyvatelstvo tak, že jim často nic nezbylo. Lidé se v těchto dobách museli hodně starat o to, aby nepomřeli hlady. Jinak sbírání hub bylo často doménou dětí. A možná proto se říká „Tos byl ještě na houbách.“

Přírodopisné informace o houbách, pokusy o určování jedovatých hub a zmínky o pojídání hub se dost často objevují v textech autorů celého středověku. Je jisté, že v tomto období již byly houby běžnější součástí jídelníčku zejména chudšího obyvatelstva.

První pokusy o pěstování hub se uvádí z Francie z 18. st.

V dnešní době jsou nejpěstovanějšími houbami žampiony. Hojně se pěstuje i hlíva ústřičná, houževnatec šitake, smrže atd. atd. Největším producentem hub je v současné době Čína.

Houby se všemožně upravují, aby se konzervovaly pro další použití. Suší se, nakládají do nálevů, zamrazují se či zakvašují.

Celá řada hub je léčivých. Toto bylo a je známo národům celého světa. V Evropě se používal troudnatec kopytovitý, březovník obecný či některé druhy pýchavek na stavění krvácení. Verpáník lékařský byl uznáván velice dlouho (v podstatě až do počátků 20. st.) jako všemocný lék. V Rusku je oblíbená tzv. „čaga“, lihový výluh z rezavce šikmého, který se používal a dodnes používá jako význačný lék na žaludeční potíže všeho rázu. Čaga je často užívána jako lék na rakovinu žaludku i k prevenci.

K rozmachu využití hub k léčivých účelům došlo v tradiční čínské medicíně. Velmi uznávaným, mocným lékem je v Číně „Reishi“ neboli lesklokorka lesklá. Je vážená na stejné úrovni, jako žen-šen a používá k celkovému posílení funkcí organismu. V Číně i Japonsku je oficiálně uznaným léčivem k podpůrné léčbě rakoviny. Lesklokorku lesklou můžeme vzácněi nalézt i u nás.

Dalším mocným všelékem čínské medicíny je „Dong Chong Xia Cao Wan“ neboli housenice čínská. Jedná se o parazitickou houbu, která cizopasí na housenkách motýlů. Vyskytuje se v podhorských oblastech Číny. Housenice se užívá při onemocněních imunity, při astmatu, alergiích, ekzémech, ale taky při podpůrné léčbě rakoviny.

U mnoha druhů hub byly prokázány léčivé účinky. Význačnou skupinou látek, které se vyskytují zejména u „nižších“ hub, jsou tzv. antibiotika. Antibiotika jsou látky, které nějakým způsobem hubí bakterie (či jiné třeba i houbové konkurenty). Protože houby žijí ve stejném prostředí jako bakterie a využívají stejných zdrojů a podobných strategií k přežití, vyvinuly se u nich evolučně antibiotika jednak jako zbraň v konkurenčním boji a jednak se pomocí antibiotik před bakteriemi brání.

Penicilin, první antibiotikum, objevil skotský lékař Alexandr Fleming, v roce 1928. Toto antibiotikum zachránilo miliony lidských životů. Fleming spolu s dvěma dalšími kolegy dostal ze tento objev v r. 1945 Nobelovu cenu za medicínu.

V současné době byly objeveny stovky antibiotik, z nichž pouze část je využitelných v medicíně.

Z „vyšších“ hub, které mají průkazně léčivé účinky, zmíníme, vedle již uvedených, tyto:

  • žampión (pečárka) dvouvýtrusný i další druhy – výtažky u některých lidí léčí alergie
  • hlíva ústřičná – celkově blahodárné účinky, posiluje imunitu
  • čirůvka fialová – lék proti cukrovce, snižuje hladinu krevního cukru. Pozor, za syrova způsobuje rozpad červených krvinek.
  • penízovka sametonohá – protizánětlivé účinky, protinádorové účinky, význačné účinky proti cukrovce
  • houževnatec jedlý (šitake) – potinádorová aktivita, snižuje hladinu cholesterolu, blahodárné účinky na celý organismus
  • ucho Jidášovo – protizánětlivé účinky
  • slizečka porcelánová – protizánětlivé účinky, účinná při plísňových chorobách
  • březovník obecný – antibakteriální účinky, protinádorové účinky
  • hřib smrkový, hřib žlučník – protinádorové účinky

V dnešní době se hodně diskutuje o zneužívání halucinogenních houbiček zážitkuchtivými mládežníky a bylo by nošením dříví do lesa se tady o tom rozepisovat. Méně se ale ví, že psychotropních účinků hub bylo již v dávných dobách naprosto legálně a legitimně využíváno ve starých kulturách snad již od pravěku.

Na světě vznikly civilizace, v jejichž středu stály náboženské rituály, při nichž byly tyto houby užívány. Jedná se o staré kultury střední a jižní Ameriky, např. Aztéky. Užívání halucinogenních hub nebylo masově rozšířeno; bylo určeno vyvoleným, kněžím či šamanům, kteří za pomoci hub dosahovali změněných stavů vědomí, v kterých kontaktovali božské bytosti, duše zemřelých předků, při posvátných rituálech prosili za úrodu a blahobyt, věštili či léčili.

Kdo si myslí, že to, co uvádím výše, je nesmysl nebo pohádka, ať zkusí halucinogenní houby v plné dávce sám a sám nechť posoudí, jestli by na tom nemohlo být něco pravdy. Kdo se ale bojí (a oprávněně, protože je opravdu možné se na houbách „zbláznit“), ten ať nechá svou mysl otevřenou.

Bohužel se dnes těchto účinků posvátných hub zneužívá k zábavě. Pár disponovaných jedinců už skončilo po houbičkách v ústavech s rozjetou schizofrenií a u těch ostatních, kteří zkouší houbičky jen tak, to téměř nic nedá a spíš vezme, protože halucinogenní sedánky jsou dost velkými nápory na mozek a nervovou soustavu. Naštěstí nejsou halucinogenní houby návykové a rostou pouze sezónně, takže jejich zneužívání není masové, jako u jiných drog.

Existují i další druhy, které se používaly k rituálním účelům. Mezi ně patří např. muchomůrka červená, která byla používána sibiřskými šamany. U nás se sběr a užívání muchomůrky červené nedoporučuje. Díky jiným podmínkám, ve který u nás roste, houba produkuje jedovatý muskarin, který může člověku pěkně zavařit.

Potenciálu psychotropních hub si všímají psychiatři po celém světě a dnes se na západě využívá při speciálních terapiích u osob v terminálních stádiích rakoviny, AIDS atp. Posvátné houby pomáhají pacientům vyrovnávat se s nesmírně těžkou situací blízké smrti.

Další účel, pro který byly houby využívány, již není tak bohulibý. Jednalo se totiž o travičství. Jedovaté účinky hub byly známy od dávných dob, a proto se v mnoha kulturách houbám radši vyhýbají. Houbami byl údajně otráven císař Claudius nebo papež Klement VII.